Dny otevřených dveří památek - II.část

V dnešním pokračování minulého příspěvku navštívíme další dvě památky v Třešti.

---

První bude filiální kostel sv. Kateřiny Sienské. Byl založen v 16.století, kdy Třešť patřila Vencelíkům z Vrchovišť, jako luteránský kostel.

Náhrobek neznámého rytíře.

Uvnitř chrámu je náhrobek J.V.Vencelíka z Vrchovišť.

Po obou stranách chrámové lodi jsou krásná vitrážová okna a pod nimi křížová cesta.

Z kostela sv.Kateřiny Sienské jsme se šli podívat do bývalé židovké synagogy, která byla postavena v 17.století.

V roce 1824 byla těžce poškozena požárem, poté byla za přispění jedné židovské rodiny opravena a znovu vysvěcena. V roce 1920 byla dalším požárem těžce poškozena a při opravách bylo zazděno podloubí. To bylo obnoveno v devadesátých letech. Je to jediná synagoga v České republice, která má podloubí.

Synagoga byla používána až do okupace. Za války bylo zařízení zničeno nacisty a tóra byla odvezena.

Nahoře jsou vidět zazděná okna galerie, kam se chodily modlit ženy a děti. Muži se modlili v chrámové lodi.

Menora, symbol judaismu. Zajímalo mně, co znamenají bilé kaminky na kterých jsou napsaná jména. Průvodkyně mi vysvětlila, že při akci Noc kostelů může kdokoli přijít a přinést si s sebou bílý oblázek na který napíše jméno, které si vybere na seznamu obětí z Třeště a jejího okolí.

Pohled do chrámové lodi z galerie. V přízemi je stálá expozice nazvaná Zaváté stopy, která mapuje historii židovské obce v Třešti.

V patře bývalé synagogy je umístěna výstava věnovaná Franzi Kafkovi. Franz Kafka trávil prázdniny v Třešti u svého strýce Siegfrieda Lövyho, který byl oblíbeným lékařem. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání povídky Venkovský lékař.

Od roku 1957 budova sloužila Církvi československé husitské, která tu stále koná bohoslužby. Modlitebna je také v prvním patře.

Ještě vám ukážu sochu jednoho třešťského rodáka.

Myslím, že ho určitě poznáte.

Doufám, že se vám procházka po třešťských památkách a zajímavostech líbila.

Dny otevřených dveří památek - I.část

Dny evropského dědictví každoročně v září otevírají pro veřejnost dveře nejzajímavějších památek, budov a objektů, některé z nich jsou jindy zčásti nebo zcela nepřístupné.

---

Jelikož jsme se dnes probudili do deštivého dne, tak vyvstala otázka, co budeme odpoledne dělat. Na vycházku do přírody to nebylo, ale manžel zaslechl v rádiu zprávu, že je dnes v rámci dnů otevřených dveří památek v Třešti otevřeno Muzeum Tesly a také bývalá židovská synagoga. Manžel se už dlouho chtěl do muzea podívat a tak jsme se tam po obědě vypravili. Muzeum Tesly zajímalo i mně, protože jsem v jihlavské Tesle pracovala.

Muzeum Tesla je v budově bývalé sýpky v Třešti nedaleko Jihlavy. Provozuje ho Historický radioklub československý se sídlem v Třešti. Radioklubu se podařilo v roce 2003 koupit budovu bývalé sýpky a následovala rekonstrukce, která stále pokračuje. Ale myslím, že slov už bylo dost a pojďme se podívat.

Budova bývalé sýpky je vedle budovy vlakového nádraží. Foceno z auta.

Návštěvníky muzea vítala hudba z gramofonu na kličku. Takhle naživo jsem stařičký gramofon viděla poprvé.

V přízemí muzea je umístěna expozice průmyslové radiotechniky. Je tu představena technika, která zahrnuje rozhlasové i speciální vysílače. Jsou tu i ukázky řežijních pracovišť Československého rozhlasu a také pracoviště moderátora, které zaujme hlavně děti. Je funkční, takže se děti vidí v televizi a že toho náležitě využívají jsem měla možnost vidět.

Co mně zaujalo, byl tento elektronový mikroskop.

Ne všechna zařízení mohla být vyráběna u nás, některé bylo nutné dovézt ze zahraničí. Je to i případ tohoto záznamového zařízení.

To je jen malá ukázka.

Mně se moc líbila expozice, která je umístěna v prvním patře. Podíváme se jaká rádia a televize se vyráběly v Tesle.

Jednotlivé vitríny obsahují výrobky z jednoho desetiletí. Je jich 5. Poslouchala jsem zajímavé vyprávění pana průvodce a něco málo při tom nafotila.

Netušila jsem, že i nás probíhaly v laboratořích pokusy přenést pohyblivý obraz.

V této vitrínce je první televize, kterou jsem viděla u příbuzných. Je to ta malá spojená s rádiem.

Umíte si představit, že bychom se dívali na tak malou obrazovku? Televize byla vzácností a tak se lidé chodili na televii dívat k někomu, kdo ji měl, třeba k sousedům.

Hudební skříň - kombinace rádia, gramofonu a magnetofonu.

V muzeu je několik propojených telefonů a můžete si je vyzkoušet.

Televizor Ametyst. Byl to první televizor, který si rodiče koupili. Bylo mi 12 let a přiznám se, že mi do té doby televize nikdy nechyběla.

Tranzistorová rádia, kalkulačky, to byly další položky v sortimentu výrobků Tesly.

A také telefony.

Telefon používaný kdysi v armádě. S takovým má velké zkušenosti můj muž, byl na vojně u radistů.

V průběhu prohlídky nás překvapili mladí s dětmi. Mluvila jsem se synem po obědě a tak se přijeli do muzea také podívat. Dětem se moc líbily telefony, pořád si volaly. Vnouček hned pochopil, že se číslo nevyťuká, ale musí se vytočit. A také si vyzkoušely jaké to je být televizním hlasatelem. Vnouček se jen divil, že je obraz černobílý a musely jsme mu vysvětlit, že první televize byly jen černobílé. Když jsme odcházeli, tak si mohly nakonec zkusit natočit gramofon.

Do synagogy jsme se šli s mužem podívat sami. O tom bude pokračování ve druhé části.

Cestou do školy

V pondělí se děti vrátily do školních lavic. Některé do nich usedly poprvé a mezi nimi byl i náš vnouček. A já bych si chtěla zavzpomínat na cestu do školy, kterou jsem chodila.

---

Minulý týden jsem šla do města pro opravený notebook. Trolejbus mi ujel před nosem a tak jsem šla pěšky. Vzala jsem to okolo domu, kde jsem strávila prvních 22 let života. Bydleli jsme ve vile, která byla po 48 roce zabavena jedné jihlavské rodině. Bylo a je v ní několik bytů. Po 89 roce byla v restituci vrácena rodině majitele, posléze prodána realitce a nyní je opět v soukromém vlastnictví. Měla jsem možnost i krátce hovořit s panem majitelem.

Dveře do dětství a do vzpomínek. Jen ta klika je novější než pamatuji.

Tahle jabloň mě vlastně přiměla k tomu, abych dveře otevřela. Dveře na dvůr, který pamatuje jak jsme si hráli dětské hry jako čáp ztratil čepičku, Honzo vstávej nebo na krvavé koleno. To krvavé koleno jsem jednou měla. Tehdy nebyl dvůr dlážděný, já v běhu zakopla a sedřela si nohu od kolene až ke kotníku. A taky tu jezdil závod míru nebo umíral Vinnetou.

Tento strom však pamatuji. Je to katalpa, která má nádherné květy. Dvůr je do malého kopečka, tak jsem tu i sáňkovala.

Měli jsme byt ve zvýšeném přízemí, všechna okna nejsou vidět. Jsou to ta tři a velké okno nad garáží.

Pohled z ulice.

Do ulice je velký balkon. Když jsme tudy běhali, tak nám občas vynadala sousedka. Z každé strany balkonu je soška.

Dům se dal krásně oběhnout kolem dokola a v létě jsme hrávali na schovávanou dokud nebyla tma.

Dnes tu rostou jiné keře, tenkrát tu voněl jasmín.

Cesta do školy. Obrovský kaštan pamatuji i já. Ráno, cestou do školy, jsme na podzim sbírali kaštany. Tudy jsem chodila na druhý stupeň základní školy Dukelských hrdinů a tudy vedly mé kroky na náměstí, odkud jsem jezdila do Helenína na průmyslovku.

Přes ulici je jihlavský pivovar. Zase jsem cítila tu nasládlou vůni, i to je vůně dětství.

Horácký zimní stadion. Škoda, že se jihlavské Dukle nedaří tak jako kdysi. Na hokeji jsem byla jen jednou s klukem, který se mi líbil.

Chodili jsme přes park. Tenkrát tu bylo jen několik hlavních cest a my si krátili cestu přes trávník. Park měl i hlídače, několikrát nás pořádně prohnal, ale nikdy nás nedohonil. Dnes tu je vyasfaltovaný chodník.

Graffiti na zdi Manažerské akademie.

I tady tenkrát rostl kaštan. Ostatně některé jsou v parku dodnes.

Kostel svatého Ducha. Byl postaven v 16.století a původně sloužil jako hřbitovní kostel. Na konci 19.století byl hřbitov zrušen a změnil se v park.

Tenkrát rostlo za lavičkami více keřů. Chodilo se sem randit, kouřit.

V parku kdysi stálo pět soch představujících Jaro, Léto, Podzim, Zimu a Hudbu. Bohužel se stávaly častým terčem vandalů a tak byly přestěhovány do vnitrobloku jihlavské radnice.

Před námi je budova jihlavského gymnázia a za ním byla naše škola.

Následující fotografii jsem si půjčila z netu, aby bylo vidět celou budovu bývalé základky.

Dnes v ní je Střední škola průmyslová, technická a automobilní.

Do "věže" jsme chodili na dílny.

Od té doby, co jsem chodila na základku, uplynulo hodně vody v řece. Ale ráda vzpomínám, protože jsme měli štěstí na hodné paní učitelky na prvním stupni ZŠ a pak jsme na druhém stupni dostali báječnou třídní učitelku. Dodnes se s ní občas vídáme. A ráda vzpomínám i na ostatní učitele.

Proto bych chtěla letošním prvňáčkům popřát, aby měli hodnou a trpělivou paní učitelku nebo pana učitele. A aby našli ve třídě partu prima kamarádů. Třeba pak budou rádi na školu vzpomínat stejně jako já.