Dnešní den začal zvoněním zvonku ve čtvrt na sedm. To mě vzbudilo a já v první chvíli nevěděla, jestli se mi to jen nezdá. Pro jistotu jsem šla ke dveřím bytu a zvedla domovní telefon. Dole byl pošťák s balíčkem. Asi vytušil, že mě vzbudil a dokonce vyběhl s balíčkem až do třetího patra. Vykukovala jsem zpoza dveří, udělala klikihák a převzala balíček.
Před desátou jsem se vypravila na poštu, která po změně otevírá v pondělí v 10 hodin. U pošty už byla fronta, ke které se lidé blížili ze dvou stran. Pána, který přišel z druhé strany a vehementně se cpal přede mně, jsem upozornila, že jsem před ním. Prý ne. Asi si vzdálenost přeměřoval. Nedohadovala jsem se, ale v duchu jsem si říkala, že gentlemani už asi vymřeli. Ovšem na náladě mi to nepřidalo. Z pošty jsem šla nakoupit a pak domů. Pan domácí byl na svém stanovišti na válendě a měl puštěnou televizi. Vzal ode mně tašky a vrátil se na místo. Ponorka na mně působí a tak jsem byla naštvaná. Minulý týden jsme měli službu na mytí schodů a to většinou dělá o víkendu muž. Tentokrát sledoval zimní sporty a na schody nedošlo. Myslela jsem si, že to udělá v pondělí a že se do mytí schodů pustí než se vrátím domů. Nepustil a tak jsem se šla uklidnit mytím schodů. Vytřela jsem i byt a na muže, který vystrčil hlavu za dveřmi, jsem jen zavrčela, že to udělám. Pak jsem pověsila prádlo, dala prát další. Mezitím jsem se uklidnila. Tato doba, kdy kromě nákupů nikam moc nechodíme a navíc absence slunečního svitu, na mně působí čím dál víc depresivně. A konec v nedohlednu. Tak jsem se z toho alespoň vypsala.
Obrázek jsem si vypůjčila z pixabay.