čtvrtek 13. ledna 2022

Krása květů

K dnešnímu článku mě inspirovala  Jitka, když na svém blogu uveřejnila krásné fotografie kytiček, které jí doma dělají radost. Kvetou mi všechny tři orchideje, které mám a pomalu odkvétá vánoční kaktus. Zkusila jsem je nafotit, tak hezky jako Jitka to neumím, ale snad vás potěší. 

Fialová kvete nejdéle, už od prosince. 



Kytičkám dělá společnost panenka, jak jinak. 

Po chvilkách pletu, pro panenky i pro sebe. 


Pro Amayu jsem upletla svetřík.

Pro sebe ponožky. Mám ponožkové příze moc ráda, hezky vzorují. Docela jsem se trefila, aby byly obě stejné. 

Další pokus o pěstování fialky. Lístečky mi přišly poštou od panenkové kamarádky Jany. Když pustily ve vodě kořínky, tak jsem je zasadila a čekám jak porostou. Držte mi palce, fialkám se v mé péči moc nedaří.

Přeji vám hezké dny.

pondělí 10. ledna 2022

Jako začarovaný

Pro nás byl tento týden jako začarovaný, nějak se nám nedařilo. Mně už od pondělí bolela hlava, měla jsem migrénu. Manžel byl poprvé na rehabilitaci a nevím, jestli to bylo tím, že operovanou nohu víc namáhal, ale asi po dvou dnech mu otekla a začala ho bolet. Navíc ho zlobil tlak. A sobotu to dorazila televize, když se rozhodla, že z ní bude rádio. Naštěstí máme ještě jednu. Dopoledne svítilo sluníčko, tak jsem odložila všechnu práci a šla se po obědě projít. To už se zatáhlo, ale trochu jsem se prošla, vyvětrala jsem si hlavu a zavzpomínala na doby dávno minulé. 


Napadlo trochu sněhu, ale je to jen takový poprašek. 





Zamířila jsem známou cestou k řece. 




Jestlipak by se nějaký detektiv vyznal v tolika stopách. 




Zašla jsem do Alberta, do lékárny a pak jsem se rozmýšlela, kudy mám jít. Napadlo mě, že bych vám mohla ukázat místa, která jsou mi blízká a jsou spojena s mým dětstvím a mládím. Půjdeme ale trochu proti proudu času. 




Obchody jsou tu pohromadě.

Tady sídlí hasičský záchranný sbor kraje Vysočina.





Tuto budovu bývalé Modety mám spojenou s mým prvním zaměstnáním. Pracovala jsem necelý rok jako pletařka na okrouhlých pletacích strojích. Pak jsem byla na mateřské se starším synem a poté jsem nastoupila do druhého závodu Modety, který byl ve Starých Horách.


Závěsy na oknech asi tu dobu pamatují. 


Bývalá sýpka na obilí z roku 1937. Tato pětipodlažní budova je rozdělena na tři části. V největší byla větraná sýpka na obilí, dále zde byly byty zaměstnanců a kanceláře. Okolo této budovy jsem tenkrát chodila do práce.






Z Městského nádraží  vedla do sýpky železniční vlečka. 


Doufejme, že tato zajímavá stavba zůstane zachována jako významná industriální památka. 




Cesta do práce vedla i přes parčík. 



Městské nádraží. Jihlavské městské vlakové nádraží by mělo být modernizováno a tato budova má být zbourána a má být postavena budova nová. Stejně jako hodně Jihlavanů si myslím, že je to škoda, že by budova měla zůstat. 


Takhle vypadalo nádraží kdysi. 


Od nádraží je to kousek k další budově, která má pro mně velký význam. Škola, mám na ni moc hezké vzpomínky. 


Do parku jsem chodila na procházky se synem. Ale to jsem předběhla dobu. 



V parku naproti škole jsme se fotili. 


Tady je důkaz, fotografie z druhé třídy. Jestlipak mě někdo najde. Paní učitelka Helena Vrabcová.


Tady už jsme o něco starší a jsme vyvedeni v barvách. Tipuji, že to  čtvrtá nebo pátá třídu. A paní učitelka Kovaříková, učila nás od třetí do páté třídy. Obě byly moc hodné. 


Budova , kde byl první stupeň základní školy. 


Za těmito třemi okny jsem se učila číst, psát a počítat. Do stejné třídy chodil po letech i náš mladší syn, ale jen dva roky. Bohužel neměl takové štěstí na učitele jako já. Ale to už je jiný příběh. 


Dnes budova slouží jiným účelům.


Šikmo přes křižovatku najdeme další zajímavou stavbu a to Legiodům. Rondokubistická stavba byla postavena stavitelem Skorkovským a slavnostní otevření se konalo v roce 1924. Stavbu financovalo Stavení družstvo dělnických a rodinných domků. Jeho cílem bylo stavět levné domky a pomoci českým rodinám osídlovat německé vesnice kolem Jihlavy. Legiodům byl jediný činžovní dům postavený družstvem v Jihlavě. Dům je stále využívám k bydlení a v přízemí jsou komerční prostory včetně restaurace. 






Ve velkém sále Legiodomu bylo kino Adria, později kino Oko. To ještě pamatuji. V roce 1967 bylo adaptováno a stalo se nejmodernějším jihlavským kinem s názvem Vysočina 70 s možností projekcí 70 mm filmů s tzv. plastickým obrazem a nejmodernějším zvukem. Kino se v 90. letech změnilo v prodejnu nábytku. 

Hned přes ulici je areál staré nemocnice. Teď zde sídlí například pobočka Krajského soudu v Brně. 







Zmizela kotelna s komínem a místo ní je parkoviště.


Byly zbořeny i některé přízemní pavilony. 


Autobusové nádraží.


V době mého dětství nebylo toto hřiště oplocené a nebyly tu ty stupně. Po jeho svazích se v zimě krásně jezdilo na školních taškách. Jednou až do tmy, to se spolužačce zastavily hodinky. 


Tady bývaly jesle kam chodil náš syn. 


Snad pro vás bude procházka zajímavá.