V pondělí se děti vrátily do školních lavic. Některé do nich usedly poprvé a mezi nimi byl i náš vnouček. A já bych si chtěla zavzpomínat na cestu do školy, kterou jsem chodila.
Minulý týden jsem šla do města pro opravený notebook. Trolejbus mi ujel před nosem a tak jsem šla pěšky. Vzala jsem to okolo domu, kde jsem strávila prvních 22 let života. Bydleli jsme ve vile, která byla po 48 roce zabavena jedné jihlavské rodině. Bylo a je v ní několik bytů. Po 89 roce byla v restituci vrácena rodině majitele, posléze prodána realitce a nyní je opět v soukromém vlastnictví. Měla jsem možnost i krátce hovořit s panem majitelem.
Dveře do dětství a do vzpomínek. Jen ta klika je novější než pamatuji.
Tahle jabloň mě vlastně přiměla k tomu, abych dveře otevřela. Dveře na dvůr, který pamatuje jak jsme si hráli dětské hry jako čáp ztratil čepičku, Honzo vstávej nebo na krvavé koleno. To krvavé koleno jsem jednou měla. Tehdy nebyl dvůr dlážděný, já v běhu zakopla a sedřela si nohu od kolene až ke kotníku. A taky tu jezdil závod míru nebo umíral Vinnetou.
Tento strom však pamatuji. Je to katalpa, která má nádherné květy. Dvůr je do malého kopečka, tak jsem tu i sáňkovala.
Měli jsme byt ve zvýšeném přízemí, všechna okna nejsou vidět. Jsou to ta tři a velké okno nad garáží.
Pohled z ulice.
Do ulice je velký balkon. Když jsme tudy běhali, tak nám občas vynadala sousedka. Z každé strany balkonu je soška.
Dům se dal krásně oběhnout kolem dokola a v létě jsme hrávali na schovávanou dokud nebyla tma.
Dnes tu rostou jiné keře, tenkrát tu voněl jasmín.
Cesta do školy. Obrovský kaštan pamatuji i já. Ráno, cestou do školy, jsme na podzim sbírali kaštany. Tudy jsem chodila na druhý stupeň základní školy Dukelských hrdinů a tudy vedly mé kroky na náměstí, odkud jsem jezdila do Helenína na průmyslovku.
Přes ulici je jihlavský pivovar. Zase jsem cítila tu nasládlou vůni, i to je vůně dětství.
Horácký zimní stadion. Škoda, že se jihlavské Dukle nedaří tak jako kdysi. Na hokeji jsem byla jen jednou s klukem, který se mi líbil.
Chodili jsme přes park. Tenkrát tu bylo jen několik hlavních cest a my si krátili cestu přes trávník. Park měl i hlídače, několikrát nás pořádně prohnal, ale nikdy nás nedohonil. 
Dnes tu je vyasfaltovaný chodník.
Dnes tu je vyasfaltovaný chodník.
Graffiti na zdi Manažerské akademie.
I tady tenkrát rostl kaštan. Ostatně některé jsou v parku dodnes.
Kostel svatého Ducha. Byl postaven v 16.století a původně sloužil jako hřbitovní kostel. Na konci 19.století byl hřbitov zrušen a změnil se v park.
Tenkrát rostlo za lavičkami více keřů. Chodilo se sem randit, kouřit.
V parku kdysi stálo pět soch představujících Jaro, Léto, Podzim, Zimu a Hudbu. Bohužel se stávaly častým terčem vandalů a tak byly přestěhovány do vnitrobloku jihlavské radnice.
Před námi je budova jihlavského gymnázia a za ním byla naše škola.
Následující fotografii jsem si půjčila z netu, aby bylo vidět celou budovu bývalé základky.
Dnes v ní je Střední škola průmyslová, technická a automobilní.
Do "věže" jsme chodili na dílny.
Od té doby, co jsem chodila na základku, uplynulo hodně vody v řece. Ale ráda vzpomínám, protože jsme měli štěstí na hodné paní učitelky na prvním stupni ZŠ a pak jsme na druhém stupni dostali báječnou třídní učitelku. Dodnes se s ní občas vídáme. A ráda vzpomínám i na ostatní učitele.
Proto bych chtěla letošním prvňáčkům popřát, aby měli hodnou a trpělivou paní učitelku nebo pana učitele. A aby našli ve třídě partu prima kamarádů. Třeba pak budou rádi na školu vzpomínat stejně jako já.
Po pravdě musím říct, že po chvíli jsem ten odér už ani nevnímala, tak mě okouzlili. 
