Lammily

Většinou mi chvíli trvá než se pochlubím s novým přírůstkem do sbírky. Ten dnešní vám ukážu hned. Je to panenka Lammily.

---

Myslím, že většina sběratelek panenek o Lammily slyšela nebo dokonce viděla její fotografie. Panenku vytvořil v roce 2014 americký designer Nickolay Lamm. Vytvořil ji podle průměrných reálných proporcí devatenáctileté dívky. Panenka má pohyblivé ruce v loktech a zápěstích, nohy v kolenou a kotnících. V loktech a kolenou je skrytý kloub. Jméno má složené z příjmení Lamm + family= Lammily. K panence lze koupit samolepky s pihami, tetováním, jizvami, škrábanci nebo striemi a akné. Nehodlám jí něčím takovým zdobit. Koukneme se na tu moji.

Panenka byla zabalena ve dvou krabicích.

Je tu i certifikát.

A je tu Lammily. Byla přidělaná jen dvěma drátky, tak nebylo obtížné ji z krabice vysvobodit.

Panenku jsem si nejprve prohlédla a pak jsem ji chtěla vyfotit, ale ouha. Panenka nechtěla stát a padala na nos. Tak přišel na řadu stojánek.

Posadit šla, sice jí v tom trochu bránily riflové kraťasy, ale nakonec seděla.

Jedna fotka s Barbie baculkou pro porovnání.

Našla jsem fotografii nahé Lammily s Barbie, nevím z kterého roku Barbie je.

Pak se mi podařilo Lammily zout, šlo to ztěžka a měla jsem obavy, abych jí neutrhla chodidla. Zatím je bosá a budu pátrat po jiných botičkách, které by obula. Popelka to zrovna není.

Jaký z ní mám pocit? Líbí se mi. Má pěkné vlásky, je v nich jemný melír. Když jsem dopoledne fotila, bylo zataženo a tak by to nebylo vidět. Po chvíli se mi ji podařilo i postavit, ale s pokrčenými koleny, to je jediná vada, kterou jsem našla. Určitě ji vezmu ven a nafotím v přírodě.

Vím, že se tahle panenka nebude líbit všem. Milovníci krásných, štíhlých Barbie nebudou asi jejími fanoušky. Pro mně je Lammily dalším zajímavým přírůstkem do sbírky. Z Pinterestu jsem si vypůjčila pár fotografií s bezvadnými outfity a Lammily to na nich moc sluší. Posuďte sami.

Ve sportovním se mi líbí, tenisky jsou bezvadné.

Tahle má světlé vlásky, ale myslím, že je převlasená.

Líbí se mi i jako zrzečka.

Sluší jí mini sukně.....

i dlouhé sukně.

A jedna fotka s tetováním

V roce 2016 byl vyroben i chlapec, aby Lammily nebyla sama. Fotografie je také vypůjčená.

Na závěr, certifikát je malovaný a moc se mi líbí.

To je pro dnešek vše a přeji všem krásné jarní dny.

Procházka s krokoměrem

Včera nás opět sluníčko vytáhlo do přírody. Po zimě jsem zjistila, že je má tělesná schránka poněkud zchátralá, ve skříni se mi opět srazilo oblečení a je tedy potřeba s tím něco udělat. Na diety mě neužije, ze sportu je pro mě nejvíc přijatelná chůze.

---

Tak jsme vyrazili. Manžel mi nastavil krokoměr, abych věděla, kolik km ujdeme. Šli jsme směrem na Staré Hory, to je část Jihlavy, která byla do roku 1950 samostatnou obcí. Naproti bývalé továrně Modeta jsme odbočili na lesní cestu, která je lemovaná starými stromy.

První kytičkou, kterou jsem nafotila je pravděpodobně křivatec žlutý. Dalo mi to chvilku pátrání a doufám, že je název správný.

Další kytičku jsem hledat nemusela, podběl poznám bezpečně.

Manželova poznámka, že nejen lidé jsou tlustí mě zaujala a strom jsem vyfotila. V pozadí jihlavská mlékárna.

Vím, že tahle rostlinka s lesklými listy kvete modrofialovými kvítky.

A opět křivatec žlutý.

A společně s ním tu kvete i sasanka hajní.

Podél cesty rostou staré stromy, na některých se čas hodně podepsal.

Tentýž strom jako na předcházející fotografii.

Sasanky tu začínají rozkvétat a nejvíc dole u řeky.

Řeka Jihlava.

Vyšli jsem zpět na cestu a pokračovali směrem k Zaječímu skoku. Tam jsme sice nedošli, ale podíváme se tam jindy.

Mám ráda pohledy do krajiny.

Památka starých časů, kdysi tu stál statek.

Pokračovali jsme cestou, která vede mezi poli.

Moc ráda tudy chodím a už jsem tu fotila i panenky. Tady jsem zjistila, že má foťák vybitou baterii, zamrkal na mně a zhasl. Pak se mi podařilo ulovit jen několik fotografií.

Zpět jsme se vraceli alejí památných stromů, psala jsem o ní v některém z minulých článků. Bohužel i na této aleji se zub času podepsal a tak jsme viděli vyvrácené stromy, ulámané větve. Okolí je zarostlé stromky z náletů a bylo by potřeba to vyčistit. Pramínek u cesty byl zkalený.

Starý vodojem, nevím, jestli funguje, ale probíhají tu nějaké úpravy.

U nás na sídlišti se mi podařilo ulovit poslední fotografii. Fialky už také kvetou.

Přiznám se, že jsem sotva pletla nohama a byla jsem zvědavá, kolik km jsme ušli. Nevím, jak manžel krokoměr nastavil, ale ušli jsme určitě víc, než krokoměr ukazoval. Prohlásil, že musí zprovoznit ten digitální. Nepraštili byste ho? Krokoměr jsem měla zavěšený u pasu a celou cestu jsem poslouchala jeho cvakání. Takže podle manželova odhadu jsme ušli 4 - 5 km.

Těším se na další procházku.

Moje poklady - výzva

Nedávno jsem si četla na blogu https://vyzobanaslunecnice.blogspot.cz/ příspěvek, který byl nazvaný "kouzlo opravdové minulosti". Při prohlížení fotografií, které byly u článku, jsem si uvědomila, že i já mám doma podobné poklady z minulosti. Když pak Marta v následujícím příspěvku uvěřejnila výzvu " moje poklady" neváhala jsem a přihlásila se.

---

V prvním okamžiku se mi vybavily věci po babičce a mamince, které mám schované a opatruji je jako oko v hlavě. Váží se k nim vzpomínky na dětství, na dvě báječné ženy, které mě vychovaly a byly mi příkladem.

Hrnečky a mísa jsou po babičce Marii. Hrnečky jsem jeden čas měla pověšené na poličce. Z půllitrového hrnku jsem pila ovocný čaj v práci. Moc se líbil mojí kolegyni a žadonila, abych jí ho prodala nebo, že mi za něj koupí nový. Neprodala jsem. Dnes už mám spoustu jiných velkých hrnků, ale ten starý si schovávám.

Mísa po babičce Marii. Byla to silně věřící žena, a proto byl každý pátek bezmasý oběd. Báječné lívance, které pekla na železném talu na sporáku na uhlí. Vdolky na sladko i na slano nebo tvarohové buchty. Ty pekla v železném kastrole, pak je vyklopila na prkýnko, roztrhla od sebe, aby z nich vyšla pára a vždycky nám říkala, ať je nejíme horké. Všechny tyhle dobroty dávala na tuhle mísu.

Další poklady byly uložené 15 let v krabici a přiznám se, že už jsem ani nevěděla, co v ní přesně je. Před 15 roky jsme stěhovali věci z bytu po rodičích. Bratr z porcelánového nádobí nic nechtěl a tak jsme se rozdělily se sestrou. Jsou to smutné vzpomínky a nechci o nich psát.

Sklo a porcelán byly vystavené v takovém skleníku. Některé se používaly jednou do roka, třeba na Vánoce.

Některé kousky byly jen vystavené, třeba tyto hrnečky.

Nejvíc se asi používala souprava misek. Býval v nich pudink, velká miska byla pro tátu, měl ho rád. Měli jsme studenou spíž a mamka misky s pudinkem dávala vychladnout na kamennou podlahu.

Kávový servis.

Maminka i obě babičky se zabývaly ručními pracemi. Jedna babička pletla prstové rukavice, druhá háčkovala ubrusy a dečky. Její háček mám schovaný a někdy s ním háčkuji. Mamka šila, pletla, háčkovala a uměla i vyšívat.

Háčkované šátky jsou opět v módě. Tento mi mamka háčkovala v době, kdy jsem chodila na průmyslovku a moc ráda jsem ho nosila. Je to už víc než 40 let.

Malý gobelínek vytvořila pro naše kluky, když byli malí a dlouhá léta visel v jejich pokoji.

Vyšívanou dečku měla mamka na lednici.

Vzácný je vyšívaný plátěný ručník.

I tyto obrázky mají pro mně kouzlo. Koupil mi je mladší syn k Vánocům.

A jaké jsou největší poklady našeho života? Jmenují se Vašík a Verunka a jsou to naše vnoučata. S nimi zapomínáme na starosti, na bolesti, které nám přinesl život.