Šlakhamr

 Cestou ze Žďáru nad Sázavou jsme s mužem licitovali kam pojedeme. On chtěl na Pilskou, já na Velké Dářko. Jeli jsme tedy na Velké Dářko. Hned při příjezdu bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. Všude u silnice bylo zaparkováno plno aut, že se sotva dalo projet. A všude plno lidí, bodejť ne, bylo teplo a všichni vyrazili k vodě. Takže nám bylo jasné, že se otočíme a pojedeme pryč. Ale kam? Vzpomněla jsem si na mamuta u Rozštípené skály. Projeli jsme znovu Žďárem a pak odbočili na silnici, která vede k obci Hamry nad Sázavou. Cestou jsme ovšem zastavili u Hamroně, jedné z betonových soch od Michala Olšiaka.

S Amélkou jsme našly kamínek, ale tentokrát zůstal na místě. 

Od Hamroně už je to kousek do Hamrů nad Sázavou, kde jsme zaparkovali u penzionu Najdek a dál jsme pokračovali pěšky. 

Kdo chce, může jít přes lávku nebo se přebrodit přes Sázavu. 

Cesta lesem byla příjemná, nebylo nám takové horko.  K mamutovi je to necelý kilometr. 

Víc jsem ho fotit nestihla. Na kolech přijely dvě rodiny s dětmi a ty hned běžely k mamutovi a vylezly mu až nahoru na hlavu. Mamut je z betonu, tak něco vydrží. 

A my jsme pokračovali dál ke Šlakhamru. 

Náhon k bývalému mlýnu. Má prý hloubku kolem metru. 

A to je Šlakhamr neboli Brdíčkův mlýn. Nyní je v majetku Technického muzea v Brně. Vznik hamru je spojen se založením cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Byl provozován až do poloviny 17.století. Později byl přebudován na mlýn, jeho činnost skončila před druhou světovou válkou a posledními majiteli byli právě Brdíčkovi. V majetku Technického muzea v Brně je od roku 1976.

Konají se tu komentované prohlídky a toho jsme i využili. Do prohlídky ovšem zbývalo asi 20 minut a tak jsme se šli projít kousek dál .

Tahle chaloupka je v soukromých rukách, je vidět, že sem majitelé moc nejezdí. 

O pár metrů dál je Lenoch ranč.

Cesta krásným údolím pokračuje, ale my jsme se vrátili na prohlídku bývalého hamru. 

Můžete si tu koupit nejen vstupenky, ale i něco na pití, oplatky a třeba i pro děti maňáska. 

Na krásně upraveném dvoře nám mladá průvodkyně vyprávěla o historii vzniku hamru, který byl spojen se zpracováním železné rudy. A vydobýt rudu z horniny nebylo jednoduché, protože obsah železa byl malý. 

V současnosti se tu konají setkání kovářů, někteří tu své výtvory nechají. 

Expozice z historie železářství. 

Stroje, které jsou ve dvoře vystavené, jsou funkční a funkční je i kolo. které přivádělo vodu do mlýna. 

Pod schody je strouha, která odvádí vodu od kola.

 

V Brdíčkově mlýně je funkční hamr. Slečnu průvodkyni vystřídal její kolega. Hamr nám pustil a musím říct, že to jsou pořádné rány. 

Přešli jsme do obytné části kde žili poslední majitelé mlýna. 

Moc se mi líbí různé výklenky, ve kterých mohlo být nádobí i jiné věci, které hospodyně potřebovala.  

Takový mlýnek na kávu by si přál můj muž. Třeba mu ho donese Ježíšek. 

Brdíčkovi, poslední majitelé mlýna. 

Když skončila prohlídka, bylo už dávno po poledni a já měla hlad jako vlk. Penzion byl zavřený a tak jsme popojeli do Přibyslavi, kde jsme se najedli. 

Tady měli v průjezdu zavěšené různé staré artefakty. 

Zazvonil další zvonek do sbírky a vyprávění je konec. Snad vás nebude nudit. 

Půvab krojovaných panenek E+M

 Dnes vás chci pozvat na slibovanou výstavu krojovaných panenek, která je v Regionálním muzeu ve Žďáru nad Sázavou. Už sama budova má dlouhou a zajímavou historii. Psala jsem o ní v minulém článku. Vystavovány jsou panenky, které oblékly do krásných krojů paní Marie Žilová a její dcera Eva Jurmanová. Obě žijí v Novém Veselí nedaleko Žďáru nad Sázavou. Kroje jsou přesnými replikami českých, moravských a slezských lidových krojů. Obě autorky se snaží co nejvíce přiblížit celkovému vzhledu krojované postavy včetně úpravy hlavy, obuvi nebo doplňků. Kroje jsou výsledkem precizní ruční práce, využitím původních materiálů a pracovních postupů. Našla jsem i záznam zajímavého rozhovoru s oběma šikovnými dámami. Krojované panenky

Mé vrstevnice si možná vzpomenou na krojované panenky, které se v době našeho dětství vyráběly. Já jsem jeden krojovaný pár dostala k Vánocům. Dnes mohu přiznat, že jsem byla zklamaná. Přála jsem si panenku, která by se mohla převlékat a to u krojaček nešlo. Byly vystavené v krabici. Ani nevím kam se poděly, mamka je možná někomu dala. A po letech jeden známý mého muže, který věděl, že sbírám panenky, mu donesl pro mně krojačku. Podobnou té, kterou jsem měla v dětství. Teď jsem za ni ráda. 

A už se pojďme podívat na výstavu.

Na výstavě jsou k vidění nejen sváteční kroje, ale i oblečení pro všední, pracovní den. Jsou součástí dioramat, která představují různé činnosti. 

Není opomenut ani modrotisk. 

Krouhání a šlapání zelí. Někdo z vás to možná ještě pamatuje. 

K výstavě patří světnice s obyvateli v horáckých lidových krojích.

Co myslíte, jak se žehlily naškrobené zástěry ke krojům? Žehličkou? Kdepak. Paní, která nás výstavou provedla, nám říkala, že zástěry se hladily skleněným hříbkem, který byl podobný hříbku na štupování punčoch. Umíte si to představit? Já tedy ne. 

Na výstavě panenek nemohla chybět ani moje panenka. Jela s námi Amélka, to už je zkušená cestovatelka.

 

Snad vás výstava zaujme a bude se vám líbit stejně jako se líbila nám. Výstava je krásná, zajímavá a zajímavý je i výklad. Měli jsme štěstí, že jsme byli v muzeu sami a tak jsme si mohli vše v klidu prohlédnout. 

Musím vám říct, že výlet ještě nekončí. Kam se podíváme příště? Už jste viděli Hamroně nebo mamuta? Příště se za nimi podíváme.