Retro jízda

Dnes se vrátím k jedné neděli v září. Dopravní podnik města Jihlavy pořádal retro jízdy starých autobusů a trolejbusů. Odpoledne přijel syn s rodinou a sešli jsme se na náměstí a několikrát se projeli. Náš syn u Dopravního podniku krátce pracoval a láska k autobusům mu zůstala. Nějaký čas měl i svůj starý autobus, ale nebyl čas na jeho opravu, tak ho prodal. 

Dojeli jsme k Hlavnímu nádraží, kde se některé linky točí. 

Když spadnou trolejbusu klacky, tak je třeba je znovu nahodit na dráty. Tohle je moderní trolejbus a běžná linka. 

 Na všech autobusech a trolejbusech bylo vidět jak jsou opečovávané. 

Když mladí odjeli, tak jsme se pěšky vydali domů. 

Kostel Povýšení svatého Kříže, který patří Československé církvi husitské. Jsem v něm křtěna. 

Grandhotel Garni.

Komerční banka. 

Střední škola průmyslová, technická a automobilní. Dříve v této budově bývala Základní škola Dukelských hrdinů a já do této školy chodila.  I ulice nesla název Dukelských hrdinů, dnes je to ulice Jana Masaryka. 

Hned vedle průmyslovky je Gymnázium. To svou adresu nezměnilo. 

Socha TGM je nyní umístěna hned přes ulici v parčíku u kina Dukly. Je to kopie původní sochy, která byla bohužel zničena. 

Kostel svatého Ducha. 

Pivovar Ježek. 

Jiráskova ulice, zde jsem prožila dětství a mládí a váže mě k ní spousta vzpomínek. Za ty dlouhé roky se toho hodně změnilo. ale moc ráda na tu dobu vzpomínám. Na kamarády, spolužáky, někteří v okolí bydleli. 

Tady bydlela spolužačka Věra, chodily jsme spolu cvičit, do malířského a květinářského kroužku. Hrály jsme si spolu s panenkami a někdy jsme se i poškorpily. 

Dům, kde jsme bydleli my, je hned přes ulici. 

Této vile jsme pro její vzhled říkali "Perníková chaloupka" a i tady jsem měla kamarádku. 

V této vilce na rohu ulice bývala v době mého dětství mlékárna. 

I cesta domů byla tak trochu retro, šla jsem po stopách mého mládí. 

Podzimní setkání

Podzimní fotografie se u mně budou objevovat i v dalších příspěvcích. Říjen je měsíc, kdy vzpomínáme nedožité narozeniny našeho staršího syna. Letos by mu bylo 43 roků a bude to 25 let od jeho úmrtí. Šla jsem na hřbitov, abych mu na hrob dala čerstvou kytičku, kupuji vždy chryzantémy a rozsvítila světýlko. 

Hřbitov také zdobí záplava barev a já jsem něco nafotila. Procházka po hřbitově mě teď vždy uklidní. 

Liliovník, když jsem nestihla jak kvete, tak alespoň jsem ho vyfotila v podzimním hávu. 

Veverky jsou na hřbitově co pamatuji. Tahle rychle zmizela za pomníkem. 

Podle listů soudím, že je to jinan dvoulaločný. 

Některé náhrobky mizí v záplavě břečťanu. Došla jsem na druhou stranu hřbitova kam běžně nechodím. 

Bavilo mě pozorovat čipernou veverku. Myslím, že si dělala zásoby na zimu. 

Nikdy jsem neměla možnost sledovat veverku poměrně z blízka. Bylo to milé setkání a trochu zaplašilo smutné myšlenky. 

Než jdu domů, tak se většinou zajdu podívat k tomuto hrobu. 

Naproti hřbitovu je budova, kde jsem několik let pracovala ve firmě Alfatex. Teď v ní jsou různé prodejny.  Škoda, že firma tuto pobočku zavřela a časem skončil výrobu pleteného ošacení i hlavní závod Alfatex, který byl v Pelhřimově. Přes vysokou kvalitu, které naše výrobky měly, jsme nemohli konkurovat záplavě textilu z Asijských zemí. Přesto na tu dobu ráda vzpomínám.