Do Údolí divokých kachen

Neděle už od rána slibovala slunečný den a já se konečně odhodlala jít ven, do lesa. Vlastně jsme jeli autem na místo, kde jsme už spoustu let nebyli.

---

To místo není daleko od Jihlavy, leží u Kostelce. Říká se mu Údolí divokých kachen a v roce 1973 tady parta pěti kamarádů založila trempskou osadu pojmenovanou podle místa Údolí kachen. Jedním z těch pěti byl můj muž. Dlouhá léta jsme tu nebyli, raději ani nevzpomínám, jak je to dlouho.

Chtěla jsem do lesa a manžel ještě doma poznamenal: "jestli tam ještě nějaký les bude". Z lesa, kterým jsme šli, toho už moc nezbývá. Vezmeme to od začátku.

Při výjezdu z Jihlavy se mě manžel ptal, jestli mám připravený foťák. Na otázku proč, odpověděl uvidíš.

A vzápětí jsem uviděla, co myslel. Na kraji Jihlavy vyrůstá další obchodní středisko.

Místo pole další obchoďák.

Raději popojeme dál. Kostelec je kousek od Jihlavy.

Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti u cesty, která vede kolem rybníka zvaného Silniční. U něj je také základna vodního lyžování.

Orsej jarní kvetla na svahu, kam se opírá slunce.

Nemohla jsem se té krásy nabažit.

Před námi se otevřela cesta lenovaná hranicemi polen z pokácených stromů.

Pohled na rybník byl příjemnější.

Manžel není zrovna "prcek", měří 185 cm, ale proti hranici dřeva je malý.

Konipas bílý, tchán mu říkal třasprdelka.

Na lesní cestě jsme si konečně mohli sundat roušky a mohli jsme se zhluboka nadechnout. To byla úleva. A já konečně viděla, co fotím. Přes zamlžené brýle to totiž není žádná hitparáda a do toho ještě sluneční svit, no nakonec fotky nedopadly nejhůř.

Na placku by se hezky malovalo. Ovšem doma mi muž vysvětlil, že by se musela nechat vyschnout a zřejmě by popraskala, tak nic.

Vzala jsem s sebou panenku jako obvykle, tentokrát je to Barbie BMR 1959 s tváří Mbili. Je krásná a tak vás zavalím jejími fotkami.

Další jarní kytičky, nežné sasanky.

I takhle někdy focení panenky dopadne, Mbili upadla na nos. Naštěstí přestála pád bez úhony.

Smutný pohled, co říkáte. Bohužel smutná realita, Vysočina je kůrovcem hodně zasažena a krásné lesy mizí. Naše generace se nových už nedočká.

Po rozježděné lesní cestě se moc hezky nešlo, v jednom místě byly přes cestu větve, aby těžká technika mohla projet. Že hlína není tolik uježděná dokazuje krtinec.

Všude krásně vonělo dřevo a smola. V tichu lesa bylo slyšet zpěv ptáků a po dnech strávených doma, jsem vše nějak víc vnímala.

Tady už se nekácí, jen cesta byla rozbahněná.

Nebe bez mráčků.

Pamatujete? Bodlák, který jsme jako děti na podzim jedly, říkaly jsme mu "cikánské maso".

Našli jsem místo , kde se kamarádi scházeli. Staré ohniště, podle ohořelého dřeva sem asi občas někdo zajde.

Nový život, malé stromečky.

Vršky stromečků jsou něčím natřené, asi aby je zvěř neokousala.

Došli jsme k poli s řepkou. Zpáteční cestu si dáme příště.......