Hlava XXII

Z Humpolce jsme vyrazili směr Lipnice nad Sázavou. Občas sebou beru na výlet panenku, tentokrát to byla Miluška - Barbie BMR Millie.

Cestou na Lipnici jsme si udělali krátkou zastávku. Můj muž mě rád překvapuje a když jsem se divila kudy jedeme, tak odvětil, že na místo, kde jsem ještě nebyla. Na louce mezi Lipnicí a Dolním městem je na kraji louky pomník Jaroslava Haška. Zaparkovali jsme u firmy Granit Lipnice, která dobývá a zpracovává nejkvalitnější české žuly, pískovce a mramor.

Tady dostala první příležitost Miluška, moje holky se rády fotí.

Ukázka ze Švejka. 

I Miluška si ji chtěla přečíst.

Šipka ukazuje směr další cest, to už jdeme pěšky.

Krásný jitrocel, léčivka a dokonce chutná i našemu želvímu klukovi.😉

Šli jsme kousek po silnici ve stínu stromů, bylo po dešti a jít ve stínu bylo moc příjemné. Pak jsme odbočili na louku, kde byla naštěstí vysekaná cestička k cíli naší cesty. I tak jsem měla špičky sandálů a ponožky mokré.

Pomník Jaroslava Haška, vytvořený z lipnické žuly. Jeho autorem je sochař  Radomír Dvořák. Dostal název Hlava XXII podle protiválečného románu amerického spisovatele Josepha Hellera. Místo nebylo vybráno náhodně, tudy prý kdysi procházel Jaroslav Hašek  do Radostovic a Kochárova. 

Pomník je složený s osmi částí a na vnitřních plochách je citát z nejznámější Haškovy knihy Osudy dobrého vojáka Švejka v šesti jazycích.

Cesta zpět. Bylo vidět, že tady asi byl pořádný slejvák.

Krásné kapradí.

Manžel byl zvědavý, co to na stromě visí a nechtělo se mu do mokrého podrostu. Stejně nevíme co to je, asi suché listí.

V lese je obrovská halda zarostlých kamenů. Ty prý sem vyváží, protože se tyto kameny nehodí na zpracování. Tak nevím.....

Zastávka je konce a v dalším příspěvku se konečně podíváme na Lipnici. 

Kam se odstěhoval Hliník.......

Včerejší výlet jsme si naplánovali asi před 14 dny. Manžel zaslechl v rádiu informaci, že se v sobotu 13.6.2020  na zámku ve Světlé nad  Sázavou bude konat křest skleněné instalace Pocta sklářům na nádvoří zámku a v 10:30 pak vernisáž výstavy Sklo mluví skrz staletí. 
Výstava je součástí okruhu Expozice historického evropského skla. Vyjeli jsme brzy a tak jsme po cestě zastavili na několika místech.

Asi každý Čech zná název města, kam se odstěhoval Hliník z filmu Marečku, podejte mi pero. Pro ty, kteří by to náhodou nevěděli, tak naše první zastávka byla v Humpolci, kde má nejslavnější přistěhovalec památníček v parku.

Těsně před Humpolcem se mi podařilo vyfotit z auta zaparkovanou vojenskou motorku(líbila se hlavně mému muži).

Jsme v Humpolci na křižovatce, pak pokračujeme rovně.

Projeli jsme přes náměstí, kde se začínaly chystat nějaké trhy.

Park Stromovka byl po obnově na jaře minulého roku znovu otevřen.

Mají se tu konat různé kulturní akce, výstavy, akce pro děti.

Děti si tu užívají prolézačku.

 
Je tu občerstvení i toalety.

Líbila se nám tahle cedule, bohužel šla špatně vyfotit. WIFI v parku opravdu nenajdete, povídejte si spolu.

Pamětní deska slavnému přistěhovalci.

Fotografie z roku 2014, kdy jsme se byli na podzim podívat na rozhlednu na hradě Orlíku, který je kousek od Humpolce. Rozhledna ještě nebyla otevřená, ale prohlédli jsme si hrad, který také doznal změny k lepšímu. Park jsme nemohli samozřejmě minout. Vedle kamene je zasazena malá švestka, za těch pár let povyrostla.

Pěkně vyrostla, manžel pravil, že by ji mohli zastřihnout. Snad prý mají zahradníka a kdyby ne, že jim ji přijede upravit.

Tahle dráha na prolézání by se určitě líbila našim dětem.

Park je hezky upravený a osázený.

Moc se mi líbil buk červenolistý. Na fotce barva listů bohužel není hezky vidět.

Do parku nesmí pejsci.

Zaujaly mne ozdobné traviny kolem chodníku.

Některým stromům se tu bohužel moc nedaří. Jedna borovice zežloutla.

Platany.

Po krátké zastávce v parku jsme pokračovali v cestě.

Kam, to bylo si povíme příště.

Chip - vzpomínka

Dnes bych chtěla zavzpomínat na jedno zvířátko, které u nás před lety žilo. Naši kluci si přáli mít nějaké zvířátko. Je to určitě sen téměř každého dítěte, mít nějakého zvířecího mazlíčka. Kluci chtěli křečka a my jim to dovolili. Venda donesl od spolužáka křečka džungarského, bylo to mládě. K němu i letáček s návodem jak křečky chovat, čím je krmit. Od kamaráda jsme si půjčili akvárium, sehnali hobliny a manžel mu vyrobil domeček ze skořápky kokosového ořechu. Dostal jméno Chip, protože v té době byl u nás populární seriál Chip a Dale. Bohužel jsme si ho tenkrát nevyfotili a tak jsem si půjčila fotky z internetu.

Stal se miláčkem nás všech. Kluci mu stavěli dráhu z leporela a on si tam hrál na závodníka. Museli ovšem dávat pozor, aby někam nezaběhl, tyhle malé potvůrky jsou hodně zvědavé a také rády všechno koušou.
Největší péče o něho zůstala na mně a já se starala moc ráda. Chip nejvíc miloval slunečnicová semínka a mně bavilo pozorovat, jak si nacpal vaky na tvářích a pak semínka louskal. Držel si semínko v pacičkách jako je to na fotce. Ze směsi si nejdřív vybral všechna semínka. Jídelníček jsem mu zpestřovala kouskem jablíčka nebo mrkve. A také kouskem vařeného kuřecího masa z křidýlek, o to jsme se spolu dělili. Byl docela krotký, nechal se držet v dlani a hladit i když je pravda, že mi občas za to "zaplatil" nějakým bobkem.
Proč jsem se rozhodla tenhle článek napsat? Včera jsem se u Marty na blogu dozvěděla smutnou zprávu. Jejich milovaná kočička Justýnka náhle odešla za duhový most. Ta zpráva zasáhla i mne, protože jsem Justýnku znala z blogu a měla jsem moc ráda vyprávění Marty o ní. A vzpomněla jsem si, jak jsme těžce nesli když zemřel Chip. Bylo to naše první zvířátko a bolelo to.
V dalších letech jsme ještě měli další dva nebo tři křečky, ale žádný už nebyl jako Chip.