Za panenkami do Bobrové

Dnes bude pokračování nedělního výletu.

---

Cestou z Velkého Meziříčí do Bobrové jsme trochu bloudili. Můj muž si většinou z map nastuduje cestu, někdy ji vytisku z počítače. Tak jsem předpokládala, že ví, kudy má jet. Před pár roky si pořídil navigaci, jel podle ní asi 2x. Od té doby leží v komodě, v zásuvce. No nevěděl, já jsem to raději moc nekomentovala, aby mě někde nevysadil. Nakonec jsme do Bobrové dojeli.

Muzeum panenek se nachází v budově bývalé školy. Před lety byla budova v dezolátním stavu a dokonce se jednalo o jejím zbourání. Jen díky památkářům k tomu nedošlo. V roce 2010 koupil zchátralou budovu syn paní Roháčkové. Po rekonstrukci se začalo uvažovat, jak budovu využít. Nápad byl pořádat různé kurzy pro maminky s dětmi. Paní Roháčková měla za úkol sehnat nějaké panenky, aby si děti měly s čím hrát. Něco měla doma, některé posbírala u sousedů. A tak to celé začalo. Paní Roháčková o sobě říká, že není sběratelka, ale záchranářka. Pojďte se podívat.

Můj muž je zase pár kroků přede mnou.

Vlasaté Alenky.

Zuzanky mají vlásky gumové.

V březnu loňského roku byla na ČT1 v Toulavé kameře odvysílána reportáž o Muzeu panenek v Bobrové. Paní Roháčková nám vyprávěla jak jí po odvysílání přišla spousta balíků s panenkami. Ve sbírce jsou i panenky ze zahraničí. Tato půvabná panenka je z Japonska.

Hodně panenek ve sbírce paní Roháčkové má svůj příběh. Paní Marie si pečlivě schovává dopisy od dárců. Tuto krásnou kloubovou panenku, kterou vidíte na fotografii, darovala sběratelce 79 letá paní z Prahy. Na konci války dostala panenku od maminky holčičky z vedlejšího domu, se kterou si často hrála. Panenka se jí moc líbila a ta maminka to věděla. Druhý den byla celá rodina pryč a ona už je nikdy nespatřila. Paní, která panenku darovala, nechtěla, aby skončila někde na smetišti.

Toto je výuková panenka a ač to nevypadá, je pěkně těžká. Váží 3 kg. Tady vidíte, že můj manžel nezapomněl jak se miminko správně drží, pěkně podepřít hlavičku.

Kromě panenek tu najdete i nábytek pro panenky.

Obdivovala jsem krásně zdobené kraslice a háčkované cukroví. Děvčata, po tom se netloustne. Paní Roháčková v muzeu využívá i háčkované nebo vyšívané ubrusy, které by také jinak skončili na smetišti. Jsou to poklady, je dobře, že jsou zde uchovány.

Krásný, stařičký kočárek značky Liberta. Paní Roháčková je nechává v původním stavu.

I méďa se chce povozit.

Peřinka, ve které je zabaleno miminko, pochází z dětství paní sběratelky.

Další krásné kočárky.

Panenka v kroji. Má několik kufříků oblečení. Holčička dostala panenku k Vánocům a všechno oblečení na ní jí ušila babička. Vyrobila i botičky.

Panenka Lenka. V Bobrově se nenosil kroj, ale děvčátka nosila tzv. svéráz. Maminka ušila dcerce z jednoho šátku sukničku a z druhého vestičku. Doplněné bílou halenkou. Paní Roháčková tak krásně oblékla i panenku a ta dostala jméno Lenka. Víte proč? V oblasti se dříve pěstoval len a byla u i tírna. Proto Lenka, má i oči modré jako jsou modré kvítky lnu. Při zpracování lnu se kdysi vyprávěly různé vyprávěnky. Ty inspirovali spolužáka paní Roháčkové, pana Havlíka, který napsal knížku Vyprávěnky o panence Lence. Kmotrou této útlé knížečky byla i návrhářka Beáta Rajská.

Ženich a nevěsta. Oblečení pro ně dostala paní Marie z jedné půjčovny svatebních šatů. Upravila je a vznikl krásný pár.

Porcelánové panenky a staré harmonium, které našlo v muzeu také uplatnění.

Ještě jednou panenky z Gumotexu Břeclav. Paní Roháčková jako mladá cvičila na spartakiádě na Strahově a to ji inspirovalo k tomu, aby panenky oblékla do cvičebních úborů. Spartakiáda 1980.

Kočárek u silnice zve k návštěvě Muzea.

Vedle školy je krásný kostel svatých Petra a Pavla. Kostel byl pravděpodobně přestavěn Janem Blažejem Santinim- Aichlem.

Ptala jsem se muže, jestli hledá cestu domů. Jen studoval naučnou stezku.

Byla jsem moc ráda, že jsem se do muzea v Bobrové konečně podívala. Paní Roháčková je velice milá a vitální paní, která s láskou o panenkách vypráví. V současnosti je v muzeu kolem 1 300 panenek, doma jich má ještě 800.

Pokud pojedete přes Vysočinu, zajeďte se do Bobrové podívat. V budově muzea je i kavárna, takže si po prohlídce můžete vychutnat šálek kávy. Můj muž si ji dal, já to nestihla. Ale nelituji, vychutnala jsem si prohlídku a užila si vyprávění paní Roháčkové.

Muzeum na zámku

Asi se ptáte o jaký zámek se jedná. V neděli jsme se s manželem opět vypravili na výlet. Ovšem napřed jsme se podívali na Toulavku, náš oblíbený pořad. Tentokrát jsem cíl naší cesty vybrala já.

---

Jeli jsme se podívat do Bobrové, kde je muzeum panenek. Muzeum má otevírací dobu od 14 hod., proto jsme měli spoustu času. Vzali jsme to přes Velké Meziříčí, kde je krásný zámek, na kterém jsem ještě nebyla.

Zaparkovali jsme kousek od dálničního mostu.

Zámek ve Velkém Mezičíčí.

Zámek vznikl po přestavbě původního hradu. Jeho renesanční podoba byla změněna na konci 19.stoledí do dnešní podoby novogotiky. V roce 1948 byl zkonfiskován a v roce 1995 byl v restituci vrácen rodu Liechensteinů.

V části zámku je Muzeum Velké Meziříčí. Zajímavostí je, že část zámku v letech 1952 - 1976 fungovala jako porodnice. Na zámek se tedy občas přijedou podívat ti, kteří se tu kdysi narodili.

V řece Oslavě je také málo vody.

Ale zahlédli jsme malé pstroužky. Když se dobře podíváte, tak je na pravé straně fotky uvidíte.

Jdeme k zámku, muž opět kus přede mnou.

Už tu jsou zámecké schody.

V domě na předchozí fotografii se narodila spisovatelka Františka Stránecká. Ve svých povídkách zachytila Horácko od Jihlavy po Znojmo. Byla také sběratelkou moravských pohádek a folklóru a díky tomu byla nazývána moravskou Boženou Němcovou.

Zámek na fotografii z roku 1989, je vidět jak se zámek a jeho okolí změnilo.

Jsme u zámku. Ještě předtím jsem nahlédla do zámecké zahrady.

Je vidět kousek hradeb a opevnění zámku.

Brána vedoucí na zámecké nádvoří.

I tentokrát s námi jela Nela. Ovšem moc příležitostí být na fotce nedostala.

A jdeme do muzea. Ze tří prohlídkových tras jsme si vybrali muzeum.

U vstupu do zámku jsem fotila.

U pokladny jsem zjistila, že se na zámku nemá fotit. Pan průvodce nás na to upozornil, ale z jeho řeči jsem pochopila, že se to asi moc nedodržuje.

V muzeu jsou tyto expozice: Cestou necestou aneb Od cest k dálnicím. Návštěvník se může seznámit s vývojem pozemních komunikací od středověkých stezek přes tereziánské císařské silnice až po modení dálnice a rychlostní komunikace. Jsou tu vystaveny modely mostů. Děti si ze skládačky mohou postavit most.

Pak tu je přírodověná expozice, která představuje část mineralogické sbírky.

Kubismu se týká kolekce nábytku z roku 1913 vyrobená podle návrhu architekta Pavla Janáka.

Neodolala jsem a foťák vytáhla. Koupila jsem si totiž brožurku o muzeu a tam jsou i fotky nábytku.

Expozice nazvaná Ve znamení sedmi per poskytuje návštěvníkům údaje o historii a současnosti města. Obdivovala jsem krásné oblečení, nábytek.

Městský znak Velkého Meziříčí.

Dědeček mého muže byl vyučený švec.

Dříve se vyráběly krásné boty pro dámy.

I u této vitrínky jsem neodolala. Pak už foťák zmizel v tašce. Ráda bych si za možnost v muzeu fotit připlatila. Na některých zámcích to je možné.

Na závěr ještě jeden pohled na dálnici, moc velký provoz nebyl.

Před cestou za panenkami do Bobrové jsme si zašli na oběd do hotelu U Bílého koníčka.

Pochutnali jsme si a vyrazili na další cestu, která byla trošku dobrodružná. O tom příště.

Ještě přidám malou perličku. U pokladny jsem si prohlížela různé brožurky a pan průvodce vyndal i knihu, která byla vydaná v roce 1989, Žďársko ve fotografiích. Stála symbolických 25 Kč, tak jsem neváhala. Když pominu úvod poplatný té době, tak kniha obsahuje krásné fotografie a jednu jsem hned využila v článku. Určitě přijdete na to, která to je.