Když se (ne)daří....

Včera byl pátek a po zážitcích z dopoledne jsem měla pocit, že je 13. Ráno jsem volala své kadeřnici, telefon mi položila. No nic, pak jsem se přes internet objednala na mamograf, termín mám až na konec června, což v chápu. S rozvolňováním se ženy už nebojí jít na vyšetření.
Měla jsem v zásilkovně balíček a ještě jsem chtěla ve městě obejít několik obchodů. Když jsme vyšli z domu, tak jen drobně pršelo a jelikož jsme jeli autem, tak mi to ani nevadilo. Deštník nosím pořád v tašce. Zaparkovali jsme před zásilkovnou, kde je zároveň i galanterka. Balíček jsem si vyzvedla a kupodivu nekoupila žádné klubíčko. Mezitím Žofka přidala na síle a já musela deštník vyndat z tašky. Šli jsme do drogerie, do další galanterie, kde jsem doplnila zásoby gumiček do roušek a pak jsem si ještě vystála frontu před Veanou. Je to obchod s pečivem a vzadu je ještě malá pekárna, kde pečou výborné koláče a buchty. Když jdeme do města, tak se tam vždycky zastavíme. Naštěstí to není moc často, jinak bych brzy neprošla dveřmi. 😉
Když si něco vezmu do hlavy, tak to chci hned. A já chtěla co nejdřív ostříhat. Nakoukla jsem do pánského holičství, uvnitř seděla jen jedna paní. Na dveřích bylo upozornění, že berou jen po jednom. Manžela jsem poslala, aby na mne počkal v autě. Já, že si počkám až bude paní ostříhaná. A povím vám, že jsem čekala pěkně dlouho. Ráda sleduji holičky při práci a tady jsem i vyslechla kam všude jezdí paní holička na dovolenou. Cizí hovory se nemají poslouchat, ale paní mluvila tak hlasitě, že jí bylo i přes zavřené dveře dobře rozumět. Dveře jsou prosklené, tak jsem dobře viděla a nechtíc i slyšela. Bohužel jsem si nepřečetla všechno, co bylo na dveřích napsané. Na nose jsem měla brýle na dálku, tudíž jsem na tu ceduli moc dobře neviděla. Čekání trvalo docela dlouho a mezitím tam přišel další zákazník, takže jsme v patřičném odstupu čekali dva. Konečně byla zákaznice uvnitř ostříhaná, paní holička odemkla a když jsem se zeptala, jestli můžu dovnitř, tak na mně vybafla, jestli jsem objednaná. Říkám jí že ne, a že by mně mohla vzít, když tam nemá nikoho dalšího. Mladík, co přišel po mně, taky nebyl objednaný. Nemohla, paní prý za chvíli přijde. Říkám jí, že by to měli mít na dveřích napsané. Tak mne upozornila, že to tam je i s telefonním číslem. Vystřelila jsem odtud jako raketa, byla jsem naštvaná na sebe, že jsem si to nepřečetla i na tuhle blbou dobu, že nám tak komplikuje život. Proběhla jsem pár ulic k autu, kde čekal manžel. Složila jsem deštník a dala ho do přihrádky na dveřích a dveře jsem zabouchla. Naštvaná jsem mu líčila zážitek a jeli jsme domů. Až u domu jsem zjistila, že deštník nemám, asi při zavírání dveří vypadl na zem a já si toho v tom rozčilení nevšimla. Zpět jsme už nejeli, tam, kde jsme stáli je dost frekventované parkoviště.
Doma jsem ještě zkoušela volat mé holičce, nebrala telefon, asi má hodně práce. Byla jsem naštvaná, neostříhaná a bez deštníku. No, musela jsem se z toho vypsat i když to běžně nedělám. Do rána mě to přešlo, manžel mi donesl deštník po jeho mamince a já si příležitostně koupím nový. Když nejde o život.....Asi na mne dolehla i tahle doba, v obchodech si hlídáme odstupy, aby nám někdo nefuněl za krk, nakoupit a honem pryč. V rouškách se nám špatně dýchá. A tak mě to včera nějak semlelo.
Dnes ráno vařil vodník Kebule mlhu, ale už zmizela a vypadá to na hezký den a snad i lepší náladu.

Na hřišti ještě nikdo není, je brzy.

Přeji vám všem pěknou sobotu bez malérů.